Volejbalový trenér Radim Smejkal volá po zlepšení spolupráce regionálních klubů.

 Chcete-li si popovídat s koučem Radimem Smejkalem ze Štoků o sportu pod vysokou sítí, tak jedině na volejbale. Ten mu totiž zabírá většinu jeho volného času. „Víkendy mám zabité. Třeba nyní jsem v hale na Bedřichově. Pokud můžete, klidně přijeďte, a probereme to tady,“ reagoval na žádost o setkání Smejkal, jenž je v současnosti považován ve volejbalových kruzích na Vysočině za šedou eminenci.

 Vzpomínky na Bedřichov

 Ač drtivou většinu trenérské kariéry spojil Radim Smejkal s Havlíčkovým Brodem, na jihlavském Bedřichově se cítí jako ryba ve vodě. V roli hlavního kouče tu strávil první polovinu sezony 2006/2007, kdy vedl prvoligové ženy.„Trénovat první ligu je pro každého trenéra čest. Na zázemí, hráčky a všechny lidi kolem mám velmi dobré vzpomínky. Nevyšlo to akorát v tom, že se nedaly dohromady starší hráčky s mladšími,“ vrátil se 42letý kouč krátce do minulosti.

 Po půlroce na Bedřichově Smejkal rezignoval a odešel zpět do Havlíčkova Brodu k žákyním. „Tam jsem byl mnohem více užitečný,“ říká a jeho slova potvrzuje systematická práce s tímto týmem, která předloni na jaře vyústila v historický postup do extraligy kadetek.

 „Lepší rozhodnutí jsem tenkrát udělat nemohl. Holky v Brodě byly herně dobré a viděl jsem u nich větší šanci udělat úspěch. Pět let jsme dřeli, abychom tu extraligu vybojovali,“ líčí Smejkal, pro něhož byl postup zatím největším trenérským úspěchem. „Co více si může trenér přát, než trénovat v nejvyšší soutěži,“ dodává se spokojeným výrazem v obličeji.

 Šedá eminence

 Radim Smejkal však ještě jedno přání má. A byť se mu zřejmě nesplní, bojuje za něj na všech frontách. Rád by zlepšil úroveň dívčího volejbalu na Vysočině, respektive spolupráci mezi kluby a trenéry.

 „Ve všech sportech v kraji, nejen ve volejbale, by měl být cíl pokusit se hrát nejvyšší republikovou soutěž. A pokud se někde hraje, nejlepší hráči z regionu by měli v tom družstvu hrát, a ne utíkat jinam. To je má vize. Ale bez spojení a spolupráce klubů a trenérů to nepůjde.“

 Vhodné posily pro svůj ex­traligový tým hledá Smejkal prakticky po celém vysočinském regionu. Někdy se setká s pochopením a uspěje, jindy tvrdě narazí. Ne všechny oddíly jsou totiž jeho myšlence nakloněny a jedou si po vlastní ose.

 „A ještě mě pomluví. Třeba na Bedřichově varují rodiče, aby si na mě dali pozor, takže jsem taková šedá eminence volejbalu. Ale mně to za ty pomluvy stojí, protože můžu dát hráčkám šanci zahrát si nejvyšší soutěž v republice. Tu dostane málokdo,“ vysvětluje a během celého rozhovoru na toto téma zvážní.

 Radim Smejkal na jednu stranu záporný postoj některých klubů chápe, ale na druhou volá po vítězství zdravého rozumu. „Vím, že je to těžké. Ve volejbale nyní moc děvčat není, zvláště těch s ideálními parametry a nadáním. Ale právě proto je potřeba spolupracovat, aby nám hráčky neodcházely jinam. To se pak negativně promítne do kategorie žen. Já osobně se budu jezdit dívat na mládežnickou extraligu raději do Brodu nebo do Jihlavy než do Brna.“

 Lež přítelkyni

 Radim Smejkal spřádá většinu tréninkových plánů ve svém domově ve Štokách, kde začínal v roce 1997 s trenérskou kariérou. Po čtyřech letech se přemístil do Havlíčkova Brodu, kde působí, vyjma zmíněného půlroku na Bedřichově, dodnes. „Snad se mohu pochlubit, že jsem se podílel na volejbalovém růstu Šárky Kubínové (opora ženského mistrovského celku Prostějova – pozn. red.),“ reaguje skromně civilním povoláním kuchař.       

 Jak bylo řečeno v úvodu, sport pod vysokou sítí mu zabírá spoustu volného času. „Volejbalem strávím zhruba pět hodin týdně plus víkendy, které mám zabité. Hodně peněz provolám, protože nejsem trenér, který se stará jen o své mužstvo. Třetí rok vedu ještě Krajské centrum talentované mládeže. Finančně se to nedá ani vyčíslit. Ale dokud to hráčky baví, baví to i mě. Jsem rád, že pracuji s mládeží. Oproti ženám je to mnohem důležitější práce.“

 Rodina Radima Smejkala v jeho trenérské misi podporuje. „Přítelkyně si zvykla. Slíbil jsem jí, že toto je má poslední sezona, ale stejně jako každý rok jsem jí lhal,“ směje se a zároveň sklání poklonu. „Mám opravdu velmi dobré zázemí. Přítelkyně mě podporuje, a když je potřeba, tak i vozí, protože já jsem neřidič. Musím jí touto cestou poděkovat. Jednou se mého trenérského konce určitě dočká,“ dodává opět s úsměvem.